Minulý víkend jsem se neobvykle ocitla v roli navigátorky na Rallye Plzeň. Sice to nebylo poprvé na sedadle spolujezdce, vždy šlo ale jen o menší cupy, proto mé očekávání a respekt byly velké.
Seznamovací jízdy a příprava rozpisu
Pátek byl vyhrazen pro seznamovací jízdy a přípravu rozpisu. Sice dostanete roadbook ne nepodobný tomu pro dálkovou rallye, abyste věděli, kudy vede vytyčená trasa, ale ten je potřeba při seznamovacích jízdách přepsat do rallye-řeči, která bude srozumitelná i v závodním tempu. Důležité je pečlivě zapisovat všechny instrukce, které si jezdec diktuje. I když příprava probíhá v pomalejším tempu než samotná závodní jízda, i tak bylo náročné zapsat vše potřebné. Znalost těsnopisu by se hodila 😉
Každou rychlostní zkoušku jsme si najeli třikrát. Napoprvé zapsat poznámky, při druhé seznamovací jízdě zkontrolovat zápis a provést úpravy a doplnění tam, kde bylo potřeba. A při třetí jízdě si potvrdit finální verzi, podle které pojedeme závod. Mimochodem, až v posledním momentu jsme domluvili, jestli pojedeme podle „šestkového“ nebo „desítkového“ rozpisu 😉, ale o tom třeba někdy příště…
Večer jsem strávila přepisem poznámek do rozpisu, který bude použitelný při závodním tempu. Vzhledem k tomu, že některé z poznámek byly stále téměř nečitelné, zabralo mi to dlouhých 5 hodin. Na spánek pak zbylo pouhých 5 hodin.
Ostrý start a závodní jízda
Sobotní ráno se neslo v rytmu otázek a nejistot před ostrým startem. Ptala jsem se sama sebe: Nebude mi špatně? Nebudu se bát? Budu stíhat číst? Některé rychlostní zkoušky jsem zvládla v pohodě, zatímco na jiných jsem se při čtení instrukcí na chvíli ztratila. Důležité v takové chvíli je, hned hlásit řidiči, že „jede na oči“. Naštěstí si ten můj už po těch třech zkušebních průjezdech z pátku mnohé úseky dobře pamatoval.
Během závodu jsme se potýkali s drobnými technickými problémy, které se stupňovaly s přibývajícími kilometry. Přesto jsme dojeli bez úhony až na závěrečnou rampu, a tak jsme splnili náš cíl – dokončit závod s celým a pojízdným autem.
Poučení?
Pro příště si odnáším několik poznatků pro zlepšení rozpisu a navigace, a také cenné zkušenosti. Za prvé, nebylo mi špatně, ani jsem se nebála, i když jsme neřídila 😉. Když jsi vzpomenu, jak ještě před pár lety pro mě byla i jízda v tramvaji nebo autobuse ztrátou času, protože když jsem si chtěla cokoli – knihu, noviny, zprávy na telefonu – číst, hned se mi dělalo nevolno, tak je to obrovský posun a důkaz toho, že i toto se dá řešit. Tím myslím ne obejít pomocí nějakých prášků, ale doopravdy tělo naučit pracovat tak, aby fungovalo i v těchto ´extrémních´ situacích.
Stejně tak se strachem, zde je dobré si uvědomit, čeho se to vlastně bojím? Je to racionální, relevantní ve vztahu k situaci? Toto velmi zjednodušeně popsané „cvičení“ jsem si udělala před pár měsíci a Plzeň mi opět potvrdila, že zafungovalo. A závěrečný poznatek? Být na sedadle spolujezdce je fyzicky víc náročné než za volantem.
Líbily se vám moje postřehy? Souhlasíte s nimi, nebo máte odlišné zkušenosti? Zajímá vás něco z toho do větší hloubky? Napište mi vaše komentáře, ráda odpovím.
Na viděnou v půli prázdnin v Příbrami!
Foto: Marcela Svobodová a můj iPhone ;-)