Vlasy, co neskončily v koši: moje zkušenost s darováním

Před časem jsem slíbila, že se s vámi podělím o svou zkušenost s darováním vlasů. Nastal čas tento slib splnit – a pokud vás inspiruje k obdobnému počinu, vězte, že uděláte radost nejen mě…

Konec letošního července přinesl první výročí dne, kdy jsem vyrazila na svou „Aperol Party“, a také okamžiku, kdy jsem se proměnila v Sineád O´Connor… Při čekání na první dávku chemoterapie jsme měla zhruba měsíc času studovat, co mě čeká a nemine – a jedním ze zásadních aspektů byla skutečnost, že tento koktejl s sebou nutně nese ztrátu vlasů (ne každý typ chemoterapie má tyto účinky, ale jak na potvoru koktejl proti rakovině prsu ano). Navíc období, kdy ke ztrátě dojde, nastává relativně záhy po první dávce.

Představa, že mi v rukách budou zůstávat chomáče vlasů, těch lysin po nich na hlavě, toho nepořádku všude (jistě nebudou způsobně vypadávat jen v koupelně nad umyvadlem, že 🥴) pro mě byla dost děsivá sama o sobě, natož se započtením psychologického faktoru, kdy vlasy jsou (nejen) pro mě důležitým symbolem mého ženského já, a jejich ztráta pak silně traumatizující událostí.

V duchu hesla ‚nejlepší obrana je útok‘ jsem začala přemýšlet: v následujících měsících mě jistě čeká celá řada nepříjemných zážitků, ale tento konkrétní mám ve svém moci eliminovat… jak? Jednou z možností, jak ochránit vlasy při chemoterapii, je speciální čepice, která ochlazuje pokožku hlavy, čímž snižuje průtok krve a tím i množství chemoterapeutik, které se dostanou k vlasovým kořínkům (folikulům). Vlasy tak mají větší šanci přežít. Čím víc jsem se o této možnosti dočítala, tím víc se mi jako přijatelnější jevila druhá alternativa: oholit. A ideálně darovat – když už mají skončit v koši, tak ať raději někomu poslouží.

Měla jsem své vlasy ráda...

V povědomí jsme měla, že se vlasy dají darovat na výrobu paruk, a tak jsem začala pátrat. Zjistila jsem, že v ČR existuje několik organizací, které se výrobou paruk z darovaných lidských vlasů zabývají, například: Daruj vlasy (Hradec Králové) nebo Nové háro (Mostecko). V Praze jsem objevila Salon Petry Valentové, která se též pomoci prostřednictvím vlasů a darování paruk věnuje. Paruky zdarma věnují potřebným – holčičkám, dívkám, ženám – pro které paruka znamená víc než jen účes, protože o své vlastní vlasy přišly buď v důsledku onkologické léčby, nebo kvůli alopecii (nemoc, která způsobuje ztrátu vlasů a celkově ochlupení, a to buď úplnou nebo lokální).

Odvahu zavolat jsem našla až později večer, a přesto jsem uspěla – už na druhý den jsem vyrazila na smluvené setkání s Petrou Valentovou se zadáním: dohola. Překvapilo mě, že mě v salonu přemlouvali, jestli jsem si skutečně jistá, že úplně dohola, jestli přeci jen nechci nějaký – byť krátký – sestřih? Ne ne, když už, tak už: dohola. Stejně bych o ten zbytek přišla, co nevidět, a navíc – a to hlavně – mi krátce před tím při posuzování, jestli jsou moje vlasy vůbec vhodné k darování, prozradili, že celá moje „hříva“ by mohla vystačit tak na výrobu jedné ofiny (!) 🤔Co by jim pak zbylo, kdybych si ještě část z toho nechala?

A tak se do toho pustily: hlavu namočit a vlasy umýt (dostala jsem při tom masáž hlavy, která mi už dlouhé měsíce chyběla 🤗), trochu osušit a začít rozdělovat na jednotlivé úzké pramínky… každý zvlášť spojit gumičkou a až potom teprve začít holit, lépe řečeno zagumičkované pramínky jeden po druhém oddělovat od hlavy… no, nebyla to záležitost na 15 minut, jak jsem si původně myslela… 😂… pak ještě žiletkou začistit a… vyloupl se na světlo světa lebkounek, ufonek či Dáda Patrasová v seriálu Návštěvníci… vyberte si, jak je libo 😉…

Šmik, šmik... a je to...

Za mě Sineád O´Connor (irská zpěvačka a hudebnice, 1966-2023). Stejně jsem si vlastně chtěla tenhle „účes“ vždycky vyzkoušet a doufala, že bych při tom vypadala jako ona, když v devadesátkách zpívala Nothing Compares 2 U… Najednou ta příležitost byla tu. A nejen to, z rázu jsem se mohla stát třeba dlouhovlasou blondýnou, černovláskou, nebo mít úplně krásně sytě růžové háro – přímo v magenta barvě, kterou – jak jste si jistě všimli 😉 – mám moc ráda, ale vlastním vlasům jsem tento odstín nechtěla dopřát, protože by je to úplně zničilo… navíc mi moje milá kadeřnice Inka pomohla odhalit svět vkusných „turbanů“, které jsou v dnešní době už perfektně uzpůsobené i takovým stylingovým nemehlům jako jsem já, takže stačí jen vybrat, jednoduše nasadit a nový look je tu… na každý den jiný… a proč ne, když už je člověk na té Aperol Party, že?

Kolik vlasů máš, tolikrát seš člověkem...

Ta blond paruka je právě z darovaných lidských vlasů. Zapůjčili mi ji v salonu zdarma (trvala jsem na tom, že ji vrátím – nemůžu přeci darovat „ofinu“ a přijmout zdarma takovou kštici, že), a teď už – věřím – dělá radost někomu dalšímu. Zejména malé holčičky a dívky, ale i dámy s alopecií, které nemají jako já vidinu toho, že za pár měsíců začnou znovu dorůstat vlasy vlastní, mají z takových slušivých paruk obrovskou radost. Jejich výroba je ale extrémně náročná – primárně z časových důvodů. To je vám jistě zřejmé už z mého popisu darovací fáze, která ale je jen zlomkem toho, co obnáší paruku z těch drobných pramínků dát dohromady. Nehledě na to, jaké nároky má výroba paruky na oči, ohnutá záda, a samozřejmě prsty těch, kdo ji ty nekonečně dlouhé hodiny vytváří. Věřte mi – viděla jsem je při práci, a trpěla jsem za ně víc než tou dramatickou změnou, která se odehrávala na mé hlavě… není pak divu, že taková paruka stojí řádově desítky tisíc korun.

Až tedy budete hledat inspiraci k dobrému skutku, vzpomeňte si na ty „nedobrovolně holohlavé“… přispět můžete samozřejmě jednoduše finančně – ta dřina, která za každou parukou stojí, je k nezaplacení, a každá z organizací, které výrobu zajišťují, má svůj transparentní účet nebo kampaň na některé z crowdfundingových platforem – a pokud při tom budete současně uvažovat nad radikálnější změnou své image, můžete vaše vlasy darovat. Nejlepší prý jsou vlasy od rockerů 😉. Možná se při googlování dočtete, že darované vlasy by měly být 35-40 cm dlouhé, nebarvené a šedivé. Ale moje vlasy nic z toho nesplňovaly (a které ano – zejména ty rockerské – že?), takže bych se tím nenechala odradit a spolehla se spíš na osobní konzultaci. Bývá zdarma, stejně jako „střih“, tedy darování samotné. A dámy v salonu Petry Valentové byly skutečně velice milé a empatické. Pokud se vám přesto nebude chtít jít nikam osobně, můžete vlasy nachystat sami (návod jsem vám dala) a (gumičkami svázané pramínky, s klubkem vlasů smetených z podlahy nikdo nic nezmůže 😉) poslat poštou. Těch, kdo by potřebovaly hezké náhradní vlasy, protože vlastní mít nemůžou, je spousta a čekací lhůty dlooouhé…

Jak jsem psala v úvodu, uděláte tím radost i mě 😉 a já vám na oplátku slibuji, že toto byl poslední exkurz do uplynulého roku. Tahle „vlasová“ módní přehlídka byla jedním z mála světlých momentů, které mi onkologická léčba přinesla, jinak to skutečně žádná extra party-šou není. A vidět, jak jsem vypadala, když jsem byla „down“ 🥴bych vám nepřála 🙈. Takže další „zážitky“ jen na vyžádání – pokud by vás něco k tématu „moje“ rakoška zajímalo, napište mi.

Díky, že v tom jedete s námi!