Vilda vystoupal na odpočinek a sezóna dálkové rally skončila předčasně

Lépe řečeno ještě dřív, než začala. Alespoň ze závodního hlediska. Nachystáno bylo vše. Už v lednu jsme Vildovi dopřáli pořádný servis, kdy jsme nejen opravili poslední šrámy z loňské Morocco Desert Challenge, ale také ho perfektně připravili na letošní dálkové dobrodružství – Rally Breslau, kterou organizátor označuje za „Dakar of Europe“.

Rally Breslau se jezdí v Polsku v závěru června – má přibližně 1300 závodní kilometrů rozdělených do 5 etap, v terénu vojenských újezdů, kde není nouze o písek. Velikostí se nevyrovná saudské „Dakar Rally“, z hlediska porce závodních kilometrů je dokonce skoro poloviční i v porovnání s Morocco Desert Challenge, ale vzhledem ke kondičce, kterou si nesu z loňského martyria, a kterou nejspíš nedokážu v čase, který budu mít k dispozici, příliš vytáhnout, to bude odpovídající, a možná i tak výzva. Navíc, Polsko je blízko, takže i tady ušetřím spoustu sil. Samozřejmě, nároky na přípravu – logistika, vybavení, projektový management, organizace a plánování – jsou z většiny stejné na podnik jakékoli velikosti. Výhodou tentokrát bylo, že tým lidí už jsme měli stabilní a prověřený marockou výpravou.

Podmínky příznivé, všechno šlape podle plánu

Všechno šlo podle plánu. Hned v úvodu ledna jsem nastoupila na poslední část léčby – ozařování. Jak jste se ode mě mohli dozvědět v listopadu, přirovnávala jsem tuto část k rallysprintu – krátký závod, zato každý den. A tak, zatímco si Vilda užíval své wellness, já jsem denně uléhala do podzemní „kobky“ na svou dávku radioaktivního záření. Poslední – dvojitou dávku – jsem podstoupila přesně 31. ledna. A bylo hotovo! Trať zůstala příznivá, jak jsem si přála, a předčasný příjezd do cíle povolen 👏.

V únoru jsem odpočívala, v březnu jsem začala pomaloučku polehoučku cvičit – nepředstavujte si nic dramatického, začala jsem opatrně s jógou, abych se trochu rozhýbala a zpevnila. Od dubna jsem měla v plánu přidat trochu vytrvalostního cvičení na kole s vidinou, že se za dva, dva a půl měsíce dostanu alespoň na polovinu původní formy, a budu v červnu víceméně fit na „Evropský Dakar“. Což se hned po první lekci ukázalo jako předčasné. A tak jsem spinning odložila a pokračovala v józe a podobných cvičeních na zpevňování středu těla.

V rámci přípravy jsem si byla připomenut, jak vypadá aspoň malá „duňka“

Z jezdeckého hlediska jsem si pro letošek naplánovala pár závodů Rallysprint série, abych si připomněla, jak se „řídí“ závodní auto – i když to není úplně stejné jako dálková rally, tak přesto každý kilometr se počítá. V úvodu května jsem se tudíž postavila na start Rally Kopná – s velikou vděčností, že zase můžu jet, a s dobrým pocitem z toho, že jsem já po celou dobu řídila a nebyla pouhým „pasažérem“, jsme všechny nástrahy tratě zvládly a dojely až na cílovou rampu. I když jsme všem soupeřům ve skupině kryly záda, rozdíly třeba i půl minuty v čase prvního a druhého průjezdu na krátkých rychlostních zkouškách, které jsme zaznamenaly, dávaly tušit, že potenciál mi zůstal a všechno bude zase fajn, až se stabilizuju. Navíc jsme jako jediná dámská posádka získaly „pohár mládeže“ (organizátor nejspíš nepředpokládal, že holky dojedou 😉), a to nám vlilo novou krev do žil 🤣.

V následujících týdnech jsem ale začala pociťovat, že mě „táhne“ ruka v rameni a že asi nedělám dost pro to, abych udržela operací a ozařováním poškozenou ruku v kondici. Chirurg mi na kontrole předepsal sérii rehabilitací, ale termín první z nich se mi podařilo sehnat až na 1. července… do té doby si tedy muset nějak pomoct sama. Zkoušela jsem, co jsem uměla, ale nic zabíralo. Až jsem dostala spásný nápad – plávání. Ve vodě to protáhnu, to je lék na všechno… nemohla jsem se víc mýlit.

Stahují se mračna

Do pár dnů se levá půlka trupu otekla, rukou už jsem nepohnula téměř vůbec, celý velký prsní sval hořel, bolel, v noci jsem nemohla bolestí spát, ani ležet, natož se přetočit na bok – a to ani na ten zdravý – a když už, tak ruku jsem si musela přendávat tou druhou zdravou, protože mě prostě odmítala poslouchat. Zajímavé bylo zjištění k čemu všemu potřebujeme funkční prsní svaly… Akorát měsíc do odjezdu na dálkovou rally do Polska je to poněkud nadbytečná informace… snad se to stihne za čtyři týdny opravit… za čtrnáct dní mě ještě čeká Rally Plzeň – další z malých závodů – kde zjistím, zda a jak jsme spolu s mojí rukou schopné fungovat v závodním režimu. Vzhledem k tomu, že momentálně nemůžu pořádně řídit ani civilní auto s posilovači na hladké asfaltové silnici, bude to pořádná výzva!

Nic po ruce nechtít a nechat jí jen odpočívat, prášky proti bolesti, akupunktura… dny plynou a zlepšení nepřichází… ještě pořádně „zatejpovat“ rameno a okolí… nic dalšího už mě nenapadá… a hurá do Plzně. Nejprve zjistit, jestli zvládnu aspoň den najíždění tratí… tejpy fungují a ruku podrží, super, takže zítra pokračujeme do závodu. Ještě odpoledne odladit nastavení sedaček a pásů v závodním autě… záhy zjišťuju, že si sama pásy nezapnu… sakra! Snažím se přemoct vztek z beznaděje, přemýšlím – „poskoka“, který by mi pásy pokaždé zapnul, do auta nenacpu, a chtít to po navigátorce je čirý nesmysl – musím najít nějaký „hack“, jak to zvládnout i „bez ruky“… mám ho! Holt, kde není síla, musí nastoupit technika… říkám to pořád. Po čtvrt hodině mám nový postup i natrénovaný a vím, že pásat se zítra zvládnu sama – hurá!

Večer před závodem opět uléhám s bolestí, která mě nakonec donutí vzít si další prášek – ruka dává najevo, že pro ní dnešní trénink byl víc než dost… a co teprve zítra, až to bude naostro? No, dobře, domluvily jsme se, že až to vůbec nepůjde, odstoupíme… na oplátku aspoň do rána přestává bolet, ale úplně vyspat mě nenechá. Pomáhá jí v tom smutek, že s účastí na dálkové rally za dva týdny to nevypadá úplně růžově…

Mokré testování

V sobotu před startem jsem podobně odpočatá jako moje ruka, takže si pro jistotu beru ještě jeden prášek proti bolesti. Na dopolední sekci mi vydrží, pak si kdyžtak v servisu vezmu nový. Předpověď počasí se naplňuje – přichází déšť a pršet má celý den – rozpis k tomu máme uzpůsobený, ale stejně moc nadšená nejsem… Milým překvapením je, že díky prášku v kombinaci s adrenalinem mám v ruce tolik síly, že si i ty pásy zapnu jak nic úplně běžným způsobem. No tak uvidíme, jestli uvidíme cílovou rampu…

Žbluňk: zlomený přední nárazník, z pravého světla akvárko a sláma i tam, kde si nedokážete představit…

Celý den prší, jedna rychlostní zkouška se kvůli průtrži mračen úplně ruší, na objízdné trase málem utopíme auto, protože vylité pole nám na cestě vytvoří „parádní“ lagunu, přes zamlžená okna vůbec nic nevidím, přestože větráky jedou naplno, prostě takový fajn den… přes to všechno nakonec doplouváme až do cíle… uff! Cílovou rampu vidíme, ale na průjezd čekáme… čekáme dlouho… pořád hustě prší, sedím v autě, adrenalin opadá… a ruka začíná přicházet k sobě. Než se na nás dostane řada, abychom na plzeňském náměstí naši závodní jízdu slavnostně zakončily, už bolí jako čert. Mísí se ve mně únava a smutek – jestli tohle je cena za 70 závodních kilometrů v polo-terénu, jak spolu zvládneme za dva týdny 1300 kilometrů v opravdovém terénu? Za dva dny mám kontrolu na onkologii, tak snad se dozvím víc…

Stopka a do servisu

Verdikt je jasný a drsný – lymfatický otok, v jehož důsledku jsem ztratila 75 % hybnosti levé ruky, jako středně až dlouhodobý vedlejší účinek prodělané léčby – předepsány lymfodrenáže – na „poukaz“ první termín na konci srpna… to si můžu tu ruku rovnou nechat useknout… v soukromé ordinaci „bez poukazu“ se mi termín daří získat hned na následující den a dozvídám se, že léčba vezme spíš měsíce než týdny… je vymalováno! Omlouvám se z účasti na Rally Breslau, omlouvám se týmu a uvolňuju jim kapacity, ruším všechny domluvené související dodávky, a chudáka Vildu v garáži přesouvám na nejvzdálenější parkovací místo – až skoro ke stropu – odkud je jasné, že se několik dalších měsíců nehne… sezóna dálkové rally pro letošek skončila.

Bylo to smutné, ale správné rozhodnutí. Při parkování Vildy jsem totiž zjistila, že ani nejsem schopná si u buginy zavřít dveře, které se otevírají právě tím směrem, kterým já teď vůbec nevládnu. Vlastně je pro mě nyní problém i spousta zcela běžných a obyčejný věcí – třeba takové parkoviště s turniketem: přijedete a staženým okénkem u řidiče si sáhnete pro parkovací lístek… já musím: zatáhnout ruční brzdu, odepnout si pás, abych se pro lístek mohla natáhnout pravou rukou – což při mé velikosti často znamená spíš otevřít dveře a vystoupit aspoň jednou nohou z auta – odjet se sedačkou až úplně dozadu, abych si pravou rukou dosáhla pro bezpečnostní pás a znovu se připoutala, přijet sedačkou zpět do potřebné pozice, abych dosáhla na pedály, odbrzdit ručku (!), na což nezřídka zapomenu ve stresu z toho, že se mi brána, která čeká otevřená o dost delší dobu, než je obvyklé, zase zavře před nosem, a já celý proces budu muset opakovat 🙈, a konečně po tom vše vjet na parking… když zrovna vyfasuju auto s manuálem, znamená to samozřejmě ještě o dva úkony navíc… pozorovat se zvenčí, tak se bezpochyby dost pobavím…

Nu což, jak říkám: závod se vyhrává v zatáčkách, rovně umí jet každý b*bec… já se teď budu snažit vybrat tuhle zatáčku, která u „pacientek v remisi“ – jak zní označení mého současného stavu – není až tak neobvyklá a ve skrytu duše jsem věděla, že může přijít, i když jsem se snažila „jí co nejvíc narovnat“. Věřím, že letos ještě odjedu pár „malých“ závodů v Rallysprint sérii, na kterých se třeba potkáme, a budu pracovat na tom, aby ta příští sezóna v roce 2026 zase mohla stát za to… uvidíme… tak mi drže palce a díky, že v tom jedete s námi!

P.S.: kdybyste věděli, jak „zabavit“ Vildu, který chudák už od loňského dubna v podstatě stojí bez hnutí, dejte mi vědět. Možná by pro něj bylo i nejlepší, kdybych si ho koupil někdo, kdo mu dopřeje pohyb, který si zaslouží… připravený je na to perfektně!